Úvod a životopis
Curriculum Vitea
FILIP T.A.K.
Malíř a grafik Filip T.A.K., vlastním jménem Tadeusz Andrzej Krawczyszyn, se narodil v roce 1953 ve Wroclawi v Polsku. Po vystudování restaurátorské školy v Poznani tam pracoval ve státním divadle jako výtvarník dekorací. V roce 1974 přišel do tehdejšího Československa a na 20 let se zabydlel ve Žďáře nad Sázavou. V 80. letech tady absolvoval kurs kresby a malby u výtvarníka Petra Brázdy, do Brna dojížděl na Lidovou konzervatoř k akademickému malíří profesoru Petru Skácelovi. Po pracovním pobytu v USA se pak natrvalo usadil v Havlíčkově Borové. Vystavuje od roku 1985 v ČR i v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách v Evropě, Asii a v Severní Americe, v ČR také ve státních sbírkách.
Filip T.A.K., umělec a člověk zvláštní svým jménem i osudem, vytváří ve svém atelíéru uprostřed Českomoravské vrchoviny velice pozoruhodné práce. K jeho kvalitám patří bezesporu řemeslná zručnost a vůle, hlavně však výrazný výtvarný talent se schopností abstrahovat viděnou skutečnost. Obrazové výjevy jsou někdy složeny z fragmentů reality, které autor spojuje do nového celku, jindy jeho díla pracují s ryze abstraktními útvary, přesto však mají blízko ke klasickým principům, rovnováze a harmonické kompozici.
Pro autora je velmi důležitá samotná lidská figura, která se však často proměňuje v symbol. Stejně podstatný je pak i rámec tohoto symbolu, krajina. Tento společný základ určuje vzájemné prostorové vztahy, vztahy groteskně stylizované a barevně nadsazené. Tato nadsázka však nemá žádné existenciální či expresivní pozadí. Jedná se o hravý komentář absurdity všednosti. V poslední době jsou u Filipa T.A.K. vnější formy přetaveny do nového nepravidelného ornamentu, složeného z barevných skvrn. Často variuje jeden motiv a snaží se při tom rozehrát co nejširší rejstřík barevného a tvarového podání. Jeho volné kresby pak mají charakter jakéhosi deníku, ve kterém autor zaznamenává své výtvarné fantazie a osobní prožitky.
Tvorba autora se neustále dynamicky vyvíjí a tak je pro diváka každé setkání s jeho novými díly stejně novým a stále znovu inspirujícím zážitkem. Je až s podivem, kde se u Filipa T.A.K. bere ona neskutečná schopnost neustálého nacházení. Vlastním motivem snad může být snaha o autonomní, původní dílo, zhodnocené zájmem a osobitou interpretací ze strany nás, diváků. Stanislav Růžička, březen 2009
Filip T.A.K. – umělec vzbuzující otázky - úvaha Stanislava Růžičky
Před několika lety jsem se pokusil definovat výtvarné postupy Filipa T.A.K. Dnes mám ale pocit, že je důležitější spíše než technice a formě věnovat se otázkám, které zůstávají často ukryty za rámem výtvarného díla.Věčným tématem zůstává podíl talentu a píle na schopnosti člověka prosadit se ve zvoleném oboru. Kudy vede a jak dlouho trvá cesta. Kde je počátek, východisko a kolikrát je člověku dáno vystoupat na vrchol. Zda stojí zato přijmout výzvu osudu, nechat se trýznit vnitřními pochybnostmi o smyslu tvorby a nebo raději podlehnout ošidné nabídce relativního světského uznání. Příliš mnoho otázek. A přece právě s nimi se neustále setkávám při sledování životní dráhy a osudu malíře, grafika a především přítele Filipa T.A.K.
Z textů, které jsem psal před několika lety, nechci nic měnit. Snad jenom přidat další míru obdivu a uznání. Blížící se životní jubileum dává právo na soud a možnou odpověď na otázky, které jsem vyslovil v úvodu této stati. Ano, Filip T.A.K. dostal svou velkou míru talentu a na rozdíl od jiných, malověrných, svou hřivnu nepromarnil. I po období, kdy byl pracovně uměleckému světu na hony vzdálen, se okázal díky své mimořádné výtvarné citlivosti představit na tomto poli jako nezaměnitelná a silná osobnost.
Osobnost, která jako by po letech vypětí a usilovné práce zvolna vplouvala do klidnějších vod. Tomu se ale nechce příliš věřit. Svoboda volby a hledání vlastního osobitého výrazu totiž vede umělce postupně k vytváření celé řady konceptů. V nich uplatňuje s výraznou řemeslnou zručností řadu technik a tak často stojíme v údivu, kam až ho jeho fantazijní postupy mohou dovést. A protože žijeme v době postmodernistické, je technicky možné vše. Kupodivu však v tvorbě Filipa T.A.K. neexistuje žádná příkrá hranice mezi jednotlivými vývojovými etapami tvorby. Je v tom zřejmě řád silné osobnosti, která si svůj vnitřní svět nedá vymezit.
V období svých profesionálních začátků mě tento umělec upoutal poeticky laděnými plátny a kresbami v měkkých barevných tónech. Po určitém vyčerpání tématu jsem ho zastihl při sebevědomém uchopení grafických technik. Dodnes považuji za velice silné jeho velkoformátové série, které jsem s nadšením prohlížel v jeho podkrovním ateliéru.
Do těchto let patří také tvorba asambláží. Z náhodně nalezených předmětů vznikají plastické, takřka trojrozměrné kompozice. Nesou vlastní, osobitý a velmi originální příběh. Ostatně silný příběh je motivem další velké části Filipovy tvorby.
V jeho cyklech kreseb či maleb, na papíře i plátně, můžeme sledovat jakousi zvláštní časosběrnou linku. Umělec zde překračuje formát konkrétní jedné plochy a tady snad může nejbližší příměr poskytnout jedině hudební slovník. Na partituře osobních zážitků vnímáme jednotlivé nástroje a jejich melodie.
Možná právě tehdy jsem začal Filipovi rozumět. Všechny jeho techniky, postupy a pokusy vedou k vyjádření konkrétní myšlenky. Kdo jsme a kam kráčíme. Jaké vztahy mají smysl a co po nás zůstane.
Jsem přesvědčen, že vyslovování těchto otázek a hledání odpovědi na ně jsou Filipovým velkým přínosem. Snad i právě díky tomu není zcela ve středu zájmu
velkých galeristů. Je to jejich chyba. Přitom je jasné, že se z Filipa T.A.K. stává v posledním období stále zajímavější a originálnější umělec.
Ono zklidnění, které jsem vyslovil, se projevuje například v jeho přístupu k nejmladší generaci. Tu se nesnaží oslovovat pouze na základě talentového výběru, ale dává jim nahlédnou přímo do radosti z tvorby. Nabízí jim a předává pocitovou čistotu, která nenutí myslet na pořadí či odměnu za výkon. Stejně tak nachází umělec smysl v drobných radostech generace na opačném pólu života. Sem patří například příběh stárnoucího venkovského varhaníka, který zpracoval ve svém videoprojektu.
Jenomže Filip se na své cestě nedokáže zastavit. V jeho ateliéru se vrší další desítky velkorozměrových pláten. Na nich se vyrovnává s nutkavým hledáním harmonie. Zcela opouští svět reálných prostorů a tvarů. Zůstávají barvy a tvarové struktury přísně ohraničené ostrou linkou. Ve výsledku nesmírně citlivé a zklidňující. Dlouho jsem hledal jednoznačný výraz pro tuto výtvarnou koncepci.
Pravidlem hry je vzájemné dotýkání se a soulad prvků vložených na plátno. Tento přístup by mohl dobře korespondovat s oživlým zájmem o konceptuální myšlení, jaké se prosazuje ve světě velkého výtvarného světa současnosti. Zdá se, že právě tady našel Filip svou vlastní originální cestu. Ale jak už jsem se zmínil, metodu je potřeba nejenom determinovat, ale také pojmenovat. V prodejnách kvalitního designu jsem často obdivoval potahy sešité z řady kousků látek různých barev a struktur. Skvěle se na nich odpočívá a usíná. Angličané tomu říkají patchwork. Tak proč ne. Jsem si ale jist, že Filip nikdy v Anglii nebyl.
Nejstarším dílem v mé sbírce obrazů Filipa T.A.K. je olej z roku 1986. Je na něm krajina bičovaná studeným deštěm. Od jeho vzniku uběhla už hezká řádka let. Čas našeho bytí se zklidnil a déšť už taky není tak studený. Přesto a snad právě proto přeji Filipovi T.A.K. nadále ten neutuchající nutkavý pocit, který ho povede za další horizonty jeho výtvarného světa.
Stanislav Růžička, říjen 2012