titulek_novy.jpgtitulni1.jpgtitulni2.jpg

Úvaha o tvorbě

 

 

Malířství je cosi, co vychází z mysli.

Kchu-kua (Š´- tchao)

 

Filip T.A.K.

Prostory uvidění

 

Na začátku sedmdesátých let přišel do Čech mladý polský výtvarník, podepisující se později jako Filip T.A.K. V Československu to byl tehdy čas přituhující normalizace, kdy pro nás, kteří Polsku tiše záviděli relativní volnost, hlavně v oblasti kultury, a kteří chodili do Střediska polské kultury v Praze na filmy Andrzeje Wajdy či Krzysztofa Zanussiho, nebo nakupovat knihy, časopisy a gramofonové desky u nás nevydávané, to mohlo být rozhodnutí dost nepochopitelné. Po příchodu do Československa začal Filip T.A.K.  pracovat ve strojírnách ve Žďáru nad Sázavou, kde se také usadil.

Po nedlouhém čase se začal vracet ke svému hlavnímu životnímu zájmu, k výtvarnému umění. V Brně pak také navštěvoval obor kresby a malby na Lidové konzervatoři a zároveň se věnoval své vlastní tvorbě.

Pohled na tehdejší českou výtvarnou scénu, pokud by bylo možné usuzovat pouze z oficiálních výstavních programů, byl dosti tristní. A to nejen v relativně malém Žďáru nad Sázavou, ale i v Praze, Brně nebo jakémkoliv větším městě. Dohlížitelé nad společností byli všudypřítomní. Silná generace českého výtvarného umění let šedesátých byla donucena stáhnout se do soukromí atelierů a její nástupci se jen zvolna rozhlíželi v krajině umění po ukončení studií. Dlužno však říci, že jejich orientace byla velmi rychlá a záhy svými aktivitami a tvorbou oživovali české umění a úspěšně narušovali stojaté vody výtvarného života řízeného Svazem výtvarných umělců. Nicméně v sedmdesátých letech nebyl tento smutek situace českého umění, která byla v nepřehlédnutelném kontrastu s uplynulým desetiletím,  asi ve Žďáru nad Sázavou tak patrný, když skutečných podnětů a inspirací tu bylo i tak asi pramálo. Následující desetiletí pak, ale ukazuje již jiný obraz. Nejvýraznější osobnosti nastupující umělecké generace dali o sobě důrazně vědět svými aktivitami i tvorbou již na přelomu desetiletí nejen v Praze. Takovou změnu atmosféry pocítil při svých pobytech v Brně nepochybně i Filip T.A.K.

Alespoň ve stručnosti se zmiňuji o obecné situaci české výtvarné scény proto, aby bylo zřejmé, jak asi nesnadná byla cesta Filipa  T.A.K. k osobnímu výtvarnému výrazu, který by byl práv závažnosti tohoto výlučného způsobu nalézání smyslu lidského osudu. Měřítka tvorby tak umělec shledával především sám v sobě, bez možnosti přímé generační konfrontace názorové i formové, samozřejmě nepočítáme – li s literaturou o výtvarném umění či expozicemi starého umění a umění první poloviny dvacátého století, které byly přeci jen, přes nepřízeň režimu, na řadě míst k vidění. Ostatně, jeho orientace a jejich znalost je v jeho tvorbě patrná.

Tvorba Filipa T.A.K. se na počátku, to je od druhé poloviny sedmdesátých let, odehrávala v intencích jakýchsi osobních a osobitých rekapitulací zisků evropské moderny, především pak zisků výtvarného umění šedesátých let. Namaloval řadu krajin, městských periferií, svou stavbou upomínajících na civilistní projevy poválečného umění, ale také řadu zátiší a lidských tváří. Hledá nosnost zvolených výrazových prostředků a především hledá co nejosobnější vyslovení toho, co uviděl v prostředí, kde se životně ocital za povrchem každodennosti.

V následujících létech, někdy od poloviny osmdesátých let se výtvarný jazyk Filipa T.A.K. proměňuje a je v tomto období formově velmi mnohotvarý. Jeho malířský zájem se výrazně obrací k problému lidské figury nejen samotné, ale také figury v prostoru, který svou přítomností určuje a především k problému figury – člověka,  jako bytosti srozumitelné především v kontextech. Nejčastěji se objevují figury ženské v kompozicích prokazujících autorovo suverénní vedení linie i koloristické malířské nadání a nepochybně také jeho jemný cit pro krásu a přitažlivost ženského těla. Figury, které jsou plnoobjemové, situované v neurčeném vícerozměrném prostoru jako by se svým výrazem odvolávaly na insitní výtvarné projevy v Čechách dost četné a velmi výrazné. To ovšem není inspirace v českém moderním umění neobvyklá.  Některé přírodní a krajinné motivy obrazů Filipa T.A.K. té doby, organizované v ploše obrazu již v jistém geometrizovaném rytmu pak dnes zpětným pohledem vyvolávají dojem jakési předzvěsti autorovy současné tvorby.

Při úvahách o malířské tvorbě Filipa T.A.K. musíme ovšem uvést, že se věnoval kresbě a hlavně grafické tvorbě se stejnou intensitou jako malbě. To se ukázalo jako velmi důležité pro jeho další práci, protože linie, čára se postupně ujímá v devadesátých létech a po přelomu tisíciletí iniciativy i v jeho malbě. V mnoha obrazech tohoto období je plocha obrazu rytmizována pravidelným sledem polí, která jsou vytvářena buď přímo velmi stylizovanými figurami, někdy spíš jakýmisi znaky figury, nebo linií vymezenými poli, která jsou zaplněna právě lidskými postavami, nebo jejich torzy. Vše určuje vymezující a budující čára, která je prostředkem maximálního oproštění podoby a tvaru žitého světa každodennosti a narůstání znakovosti jeho děl. Obraz je stále více znamením, poukazem ke smyslu a důvodu věcí, než k vnější podobě. Většina těchto obrazů, kreseb a grafik vypráví lidské příběhy a vlastně zvolenou formou upomínají na podobu tabulí s kramářskými písněmi. Nejen příběh, ale především rytmus čar, linií a ploch vytváří atmosféru těchto děl. Rytmizování obrazu, souhra, vyvážení komposice, která zaplní a ovládne celou plochu charakterizuje další malířské směřování Filipa T.A.K.

Nejnovější autorovu tvorbu cele ovládla cesta k oprošťování a jistému očišťování obrazu. Geometrické kompozice plně okupují dva rozměry plochy ať je to malba, kresba nebo grafický list. Zní v nich souhra plných základních barevných tónů sevřených pevným zákonem čáry. Nutno však říct, že to vůbec není ona matematizovaná struktura s jakou n.př, pracovala pozoruhodná skupina českých umělců šedesátých let, kteří se věnovali geometrické abstrakci. Geometrie v obrazech Filipa T.A.K. totiž nevychází z matematických modelů, ale z autorovy tělesnosti, z tělesné motoriky, tedy z pohybu rukou těla, které mu bylo dáno. Vyčišťování obrazu je vedeno tím, že umělec nechce předem vnucovat podoby a významy svou zručností, tím co už umí, ale jako by toužil, aby se smysl i krása věcí vyjevovala sama, aby jí nebránil. Dokonce třeba tak, že první gesta před prázdnou plochou udělá se zavřenýma očima. Téměř jako šaman přírodního národa, když hází kůstky na zem, aby mohl potom z jejich polohy věštit, tj. aby uviděl skutečnost, kterou ostatní nevidí. V prvních fázích tvorby této etapy se v obrazech přesto vynořovaly jakési znaky lidské přítomnosti, fragmenty figur, náznaky tváří či věcí. Časem však tato konkréta mizela a plochu obrazu ovládla abstraktní, nicméně velmi emotivní kompozice. Ale jsou poslední díla Filipa T.A.K. skutečně abstraktní? Řekl bych spíše, že jsou oslavou stvoření, oslavou přírody, její nepřekonatelné tvořivé síly. Jejich inspirací je vegetace, neprostupné bujení. Pokud bychom tu před obrazy použili slovo dekorativnost či ornament, pak musíme upozornit, že vznik ornamentu se datuje velmi hluboko do minulosti a ornament starověkých národů i přírodních národů dnes vznikal jako abstrakce na základě zkušeností se silou  přírody, s vegetací, s uzavřeným, neprostupným světem, s tajemstvím existence, s čímsi člověka přesahujícím. Příroda byla to viditelné, hmotné, ale především byla sama tou neviditelnou silou, která všechno tvoří a určuje. Ornament tak byl znamením posvátného, vyznačoval jeho hranice, varoval i oslavoval, nebyla to pouhá ozdoba.

I my máme v nejnovější tvorbě Filipa T.A.K.  před sebou takové znamení síly, která nás přesahuje. Jeho současné dílo nezpodobuje, jak jsme navyklí, neukazuje, co známe, ale upozorňuje a poukazuje.

 Ivan Neumann

            

Joomla templates by a4joomla